Když uvažujeme o sebelásce, obecně si ji pleteme s egoismem, ale je to přesně to, co se nachází na její druhé straně.
Sebeláska je právě protikladem egoismu. Pojďme se teď společně podívat na to, proč tomu tak je...
Co vše lze chápat pod zvědomením sebelásky? Jak ji rozvíjet a s čím vším souvisí? Lidi obvykle v tomto procesu vyhledají terapii, až když jim je příliš nedefinovatelně těžko – když jich tak moc bolí duše, že už neví co dál a co to je... Je to podobné, jako když vás bolí tělo, že musíte vyhledat lékaře. Rozdíl je však v léčbě. Proces léčení těla spočívá často v podaní správného medikamentu. Skutečná léčba však spočívá v prevenci – ve style života, stravovaní, a teda v přístupu k sobě samému – ve vztahu k sobě …a tady někde nastává průnik s psychologickou léčbou. Není to náhoda, že mnohé nemoci pominou tehdy, když si vyléčíme duši. Když nás něco v těle trápí, má význam klást si otázky, jak přistupujeme k sobě a ke světu, jak o sobě přemýšlíme, jak se cítíme a které z pocitů si zakazujeme, které vytěsňujeme? Léčit si vztah k sobě samému lze různými způsoby a každý si musí najít svoji cestu. Jednou z cest je psychoterapie jako forma bytí s druhým člověkem v přijímající, vřelé a bezpečné atmosféře, nebo ještě víc umocněná v sebepoznávací skupině. Když rozvíjíme pozornost k sobě samému a svému vnitru, věnujeme se mu, dovolujeme si ho procítit, rozvíjíme v sobě aj jeho akceptaci. Jestliže dokážeme postupně sebe víc a víc akceptovat, máme se víc a víc rádi – rozvíjíme sebelásku. Zní to třeba jako klišé – mít se rád a akceptovat se – klienti se často ptají: dobře, ale co to vlastně znamená a jak to mám dělat?
Je to poměrně jednoduché, ale někdy to nejde bez bolesti. Vlastně téměř vůbec. Potřebujeme bez výčitek si prožít to, co opravdu cítíme. Bez výčitek si prožít vše, za co se stydíme, trestáme, nenávidíme, nemáme se rádi a myslíme si, že nám to bráni v tom, aby nás ostatní milovali. To je omyl. Nikdo nemůže rozhodovat o tom, jestli jsme hodní lásky, kromě nás samotných. Jsme hodní lásky, jelikož to vyplývá z naší existence, z bytí samotného. Když se narodí dítě, je plné lásky. Netouží po ničem jiném, jen jako potěšit mámu, vyvolat na její tváři úsměv. Udělá vše, aby to dosáhlo a někdy i za cenu, že zapomene na sebe. Ale to je jiné, opět velké téma. Zůstaňme při tom, že každý člověk od narození, má v sobě velkou schopnost milovat a důvěru, že si zaslouží být milován. Postupem času se tato důvěra vytrácí. Jak je to možné, co se vlastně stane? Vždy mi je smutno, když za mnou přijde na terapii mladá, hezká dívka a povídá o tom, že se nemůže dívat na sebe, že by chtěla být jiná, ale jen zvnějšku, aby si mohla věřit. Je mi smutno z toho, když poslouchám, že je potřebné ji zvnějšku „opravit“, aby se mohla cítit hodna lásky. Kladu si otázku, co se to stalo v životě člověka, který tímto způsobem o sobě promýšlí. Jakoby se jeho vnitřní přesvědčení, důvěra, že je dobrý a dostatečný taký, jaký je, někde vytratili. Zpravidla se postupem času ukáže, že jako dítě dostával tento člověk jen málo podpory, byl jen málo oceňovaný a přijímaný svými nejbližšími osobami. Projevy lásky dostával s podmínkami. Zjednodušeně by to mohlo prakticky vypadat asi například takto: „Když budeš poslouchat, budeme Tě mít rádi....když zapomeneš na to, co je pro tebe dobré, budeš poslouchat mně, budu Tě mít rád....já vím, co je pro tebe dobré! Když budeš nosit dobré známky, nebudu se za Tebe stydět, budeš se věnovat zájmům, které vím, že jsou pro Tebe dobré, nebudeš mi dělat potíže, budu Tě mít rád.“ Nebo prostředí, ve kterém vyrůstal, nebylo dostatečně bezpečné, stabilní. Tak je to u dětí závislých, depresivních rodičů, a pod. Jestliže má dítě matku alkoholičku, nebo depresní matku, často je pro něj nedostupná, jelikož nemá pro něj kapacitu, je zahlcená svým problémem. Dítě se naučí, že lásku si musí zasloužit. Jeden ze způsobů je „zachraňovat“ matku. Neobtěžovat, stát se neviditelným, abych nenaděla matce problémy. Zapomenout, případně potlačit svoje potřeby a pečovat o potřeby matky. Dítě rychle pochopí, že je to cesta, jak dostat přijetí, aspoň na chvíli cítit náklonnost a lásku. Mnozí klienti, děti těchto rodičů žijí ze vzpomínek na nádherné okamžiky, kdy máma nebo otec byli střízliví a byli „nejlepší rodiče na světě.“ Za tyto mžiky by dali téměř vše. Takto se postupně naučí zapomínat na sebe a být tu pro druhé. Mají v sobě mnoho lásky, ale ne k sobě.
V dospělosti pak přichází problémy ve vztazích, nespokojnost. Najednou se zastaví a přistihnou, že žijí život těch druhých, ne ten svůj. Člověk s nedostatkem sebelásky vniterně trpí, chřadne. Nedostatek sebelásky se může projevovat v patologickém chování – přílišné úzkostnosti, žárlivosti, paranoi, obsedantnosti, depresi a mnohdy i agresivitě. Jak se dá z toho vymanit, jak vybudovat sebelásku a obracet pozornost směrem k sobě?
Zpočátku je potřebné si uvědomit, že se mohu mít rád a je to tak v pořádku. Je zapotřebí si dát k tomu svolení, zelenou ke zdravému sobectví, na tom není nic špatného. Co vlastně znamená zaměřit na sebe pozornost? Je potřeba si začít všímat své vlastní prožívaní v různých situacích. Jak se cítím a co to se mnou dělá, když automaticky pomáhám někomu jinému a na úkor toho odložím svůj vlastní program? Co prožívám, když se snažím vyhovět druhému, za cenu toho, že se mně to v danou chvíli nehodí? Jak mi s tým je, když kladu důraz na to, co si o mne myslí jiní a svůj názor odsouvám do pozadí?
Dovolte si naslouchat svému vnitru. To vám dává spolehlivou odpověď na tyto otázky. Pokuste dát váhu vlastním pocitům. Když poskytuji pomoc nebo pomáhám bez ohledů na sebe, lpím na podmínce ocenění – chci být dobrý/dobrá v očích těch druhých, ale pod tím mohu cítit nespokojnost, nepříjemný pocit, který je někdy jen nepatrný. Nebo se cítím v dané chvíli submisívně, podřazeně. Nemusí to být ale jen takto. Někdy když pomáhám, dává mi to pocit moci nad druhými, vlastní důležitosti. Jestli bychom jsme i tehdy dokázali svoje vnitro citlivě vnímat, zaznamenali bychom jsme zvláštní pocit, že tady něco nesedí, není to čisté. Vaše vnitro slouží jako vnitřní kompas – napoví vám, zda jdete správně. Jestliže se rozhodnete prozkoumat ho, podívat se na to, co nesedí, z čeho daný pocit pramení, začnete nacházet řešení. V uvedeném případě by to znamenalo vzdát se naučeného mechanizmu a přesvědčení: „když pomáhám, jsem dobrý, hodnotný člověk“ a jít do strachu, jak to ten druhý příjme, když mu nevyhovím. Zariskovat, co se stane, když dám důležitost své potřebě a odmítnu vyhovět potřebě druhého.
Zprvu to třeba nepůjde tak lehce, ale postupně přijde odměna v podobě radosti. Radosti z toho, že jsem obhájil sebe, že se stávám nezávislým na náladách jiných lidí, že nacházím oporu v sobě samém, ve vlastním dobrém pocite, nacházím vnitřní klid, harmonii, stabilitu, stávám se sám sobě zdrojem.
Jestliže začnu víc zkoumat svoje pocity a dám jim validitu, váhu, začnu je brát vážně a zaobírat se tím, odkud pramení, je to cesta, jak mohu lépe rozumět sobě samotnému. Tohle je ale možná někdy těžké dosáhnout bez pomoci jiného člověka. Všimla jsem si, že lidi často nejsou schopni svoje pocity zformulovat, nejsou zvyklí o nich hovořit. Často se stává, že až s pomocí terapeuta si uvědomí, co vlastně cítí, případně co se skrývá za jejich hněvem, podrážděností, či úzkostí. V každém případě sebepoznávání vede k porozumění sebe, a následně k akceptaci sebe. Když beru vážně svůj hněv, žárlivost, nenávist, úzkost, tak si dávám prostor k jejich prozkoumání. Postupně přicházím na to, kde je jejich původ. To mi může pomoct přestat se za tyto pocity, či projevy chování stydět, přestat je odmítat. Jestliže si dovolím připustit, že umím být i závistivý, nepřejný, pomstychtivý, tak se stávám vůči těmto pocitům otevřenější, přijímající.
To by mohlo vypadat například takto: „ano, někdy jsem nepřejný a závidím, nebo mně štve, že se mi v živote nepodařilo dosáhnout cíle, které jsem si dal a ten druhý to má a bez námahy. Měl jsem to těžké, nebo....a proto mi je tak těžko se dívat, jak to samé, po čem já toužím, jinému spadne přímo k nohám a nemusí nič pro to dělat.“
A tak podobně.... jestliže tímto způsobem o sobě a své nepřejnosti přemýšlím, mohu pociťovat lítost, soucit se sebou... tento soucit je velmi důležitý v procese sebepřijetí. Pomáhá mi přijmout i tyto negativní emoce do svého sebeobrazu. Když se mi povede přijmout sebe v celém spektru svého prožívání, přestávám mít problém přiznat před jinými, co cítím. Takže například: „víš co, když vidím, jak se tobě daří, mně je někdy těžko a občas se přistihnu, že ti závidím...že by mi bylo lépe, kdyby si na tom byl podobně jako já...nemusel bych se s tým konfrontovat, nemusel bych se sžírat výčitkami a mučivými pocity, že jsem horší, méně schopný jako ti ostatní.“
Když jsem schopen takto se na sebe podívat, bez výčitek prožívat, co cítím, bez snahy to popřít a zdeformovat, mohu následně reagovat v kontaktu s lidmi bez potřeby bránit se: „Vidíš na mně závist? No ano, v podstatě ti závidím!“ Stávám se v kontaktu s lidmi otevřenější. Začínám mít víc porozumění pro jejich negativní pocity a slabosti, víc jim rozumím, a tak mně méně ohrožují. Stávám se v kontaktu s nimi přijímající, laskavější. A tady se uzavírá kruh. Přes lásku k sobě začínám opravdově cítit lásku k druhým. Přes naplnění svých potřeb, začínám mít víc energie na rozdávaní pro druhé. Jestliže si dopřeju sobě naplňovat svoje potřeby, svobodněji umím naplňovat potřeby jiných lidí. Protože jsme se tak rozhodli, bez strachu, zda mně budou mít rádi, jestliže nevyhovím. Moje dávaní se tak stává skutečným.
Moje sebeláska mi dává sílu a chuť stávat se zdrojem pro druhé, dávat čisto, s radostí a nezištně.
Presto přikládám takový význam procesu sebepoznávaní. Věřím, že je to cesta, jak pomoct sobě a přes sebe pak jiným, třeba i svým blízkým.